Vážení přátelé,
ráda bych dodala odvahy a optimismu vám všem, kteří se staráte o své psí přátele s omezením pohybu.
Začalo to poměrně nevinným kulháním, které jsme zcela naivně přehlíželi s ohledem na věk a stav kyčlí. Během tří měsíců došlo k poměrně velkému zvratu – výrazné kulhání, obtížné ulehání a vstávání, při změně směru chůze padání na zadek, neochota k většímu pohybu, odpočívání. V této době přišel verdikt veterináře – specialisty: deformace páteřních obratlů, zužování mízního kanálku. Odborně spondylóza a syndrom koňského ocasu („cauda equina“). Protože se Kika přes viditelné obtíže stále dobře a poměrně bez problémů pohybovala, návrh na operativní řešení jsme brali na lehkou váhu. Stále jsme si říkali, že hrozící ochrnutí se nás (Kiky) přece týkat nemůže.
Zvrat v omezení pohybu přišel tak rychle, že o možnosti operace jsme začali uvažovat až ve stavu, kdy by toto řešení znamenalo „už jen“ setrvání ve stavu, v jakém byla, tedy nedocházelo by k dalšímu zhoršování. Bohužel tou dobou už Kika „tahala“ zadní nohy, čímž si je samozřejmě rozdírala o tvrdý povrch, byla omezena jen na krátký pohyb doma, popřípadě s botičkami krátké procházky s odpočinkem, maximálně jednou týdně do vzdálenosti ca. 1 km.
I když jsou veterináři – specialisté schopni na základě předoperačního vyšetření v procentech stanovit úspěšnost operace, stále je tu i možnost, že stav se po operaci může i zhoršit, dokonce může pes v důsledku operace nebo komplikací během následující tříměsíční rekonvalescence ochrnout úplně.
Při vědomí všech okolností a po zjištění podrobného popisu operace, pooperační péče a období nutné rekonvalescence jsme nakonec upustili i od myšlenky na operativní řešení, opět s vírou, že postup onemocnění nemusí být nijak rychlý a i v tomto zhoršeném stavu může
Kika setrvat několik měsíců, možná snad i let. Naše řešení bylo: psí invalidní vozík.
Chtěla bych zde zdůraznit jednu velice důležitou věc: ke psu stále musíte přistupovat jako k naprosto zdravému a právoplatnému členu smečky!!! Pes takovým vlastně stále zůstává – krom svého pohybového hendikepu je skutečně naprosto zdravý. Na vás je, podržet mu jeho místo ve smečce a najít mu novou činnost a zábavu. Samozřejmě jsou s tím spojené i úpravy jeho pohybového režimu a stravy (pes ztrácí kontrolu nad svým vyměšováním). O nic víc nejde. Hlavně psa nelitovat, nerozmazlovat, neslevovat ze svých nároků, a když, tak jen rozumně. Pes musí mít i nadále svoje pevné místo ve smečce, s osobitou úlohou, režimem. Jen tak má na čem stavět a budovat svoji psychickou pohodu. Se svým hendikepem se tak poměrně snadno vyrovná a přijme jej jako novou úlohu na základě okolností.
Předesílám pro jistotu i to, že ne vždy se setkáte s chápajícími reakcemi okolí. Pro tento případ je dobré vyzbrojit se příhodnou odpovědí (i když osobně zastávám názor na takové narážky vůbec nereagovat), asi jako by ochrnul někdo z členů rodiny a byl náhle upoután na invalidní vozík. Ano, někteří lidé mají problém i takový pohled zvládnout, ale rozhodně situaci nekomentují stylem: „Proč jste ho nedali uspat?“
Jak jsem předeslala, díky internetu jsme získali přesnou představu o tom, jak by měl vozík pro nepohyblivého psa vypadat. Měli jsme štěstí a podařilo se nám získat chodítko pro invalidní lidi. Tvarem i konstrukcí přesně vyhovovalo požadavkům, stačilo konstrukci jen mírně upravit a znovu svařit. První pokus o „jízdu“ však skončil fiaskem. Počítali jsme s tím, že s oporou si Kika bude sama chodit, ale jaksi jsme opomněli vzít v úvahu, že Kika při chůzi už rozhodně nechodí rovně, naopak že nohy pokládá, jak se to zrovna povede, tedy i do stran. Na to vozík připraven nebyl. Kika si prostě po nohou jezdila, konstrukce byla příliš úzká. I sedák nebyl zrovna ideální. Přizpůsobili jsme ho sice rozměrům Kiky, ale jeho zavěšení znamenalo příliš velkou námahu při pohybu – jako by vlastně zadní nohy Kika musela plně zatěžovat. To prostě nešlo. Ano, chtěli jsme, aby si zadní nohy používala, ale jakoby jen cvičně, aby jí docela neochably svaly. Takže první pokus nevyšel a k tréninku jízdy vlastně ani nedošlo.
Nastala podstatná úprava vozíku – rozšíření prostoru pro pohyb zadních nohou, přešití sedáku a jeho upevnění tak, aby nesl Kiku ve větší výšce a umožňoval jí tak jen lehký pohyb zadních nohou.
Tentokrát celá konstrukce vypadala líp a už při vsazení Kiky do sedáku slibovala úspěch. Opravdu! První trénink na dvorku si sice vyžádal celý pytlík piškot, ale zase musím uznat, že trénovala celá rodina, včetně našeho druhého psa Cirana i dcerky Natálky, takže se o odměnu všichni spravedlivě podělili. Spokojenost byla na všech stranách a my už vymýšleli smělé plány, kam s Kikou vyrazíme.
Podnikli jsme už několik společných vycházek s celou smečkou, kratších i delších a jednoznačně mohu potvrdit, že Kika je s touto novou možností pohybu spokojená. Od první chvíle neměla s vozíkem žádný problém. Pochopila, oč tu jde. Než se nám podařilo vozík postavit, jezdili jsme na výlety bez Kiky. Nechodila už ani k autu, když jsme odjížděli. Od doby, co používá vozík, kdykoliv odjíždíme autem, zase se radostně dopracuje k autu s výrazem: „mě přece můžete taky klidně vzít, já zase můžu!“
Výlety nejsou špatné, ale přece jen musíme dost odpočívat a neujdeme toho moc. Využívá toho především Natálka, která nám buď ujede na kole nebo prostě utíká a utíká a pod dojmem náhle nabyté svobody si užívá volnosti, zatímco my s Kikou se držíme v závěsu.
Nejvíc Kiku baví samozřejmě hraní – ať už na zahradě nebo kdekoliv. Míček na laně neztratil nic ze svého kouzla. A samozřejmě štěkání a běhání, jak může, užívá si ho plnými doušky.
Ano, musím uznat, že jsou i situace, kdy by Kika vozík asi nejraději nazvala „krámem pitomým“ – například letí ke vratům vyštěkat kolemjdoucího, leč na rohu domu je velký truhlík se zelení, kterému je nutno se vyhnout. Což o to, Kika se vyhne, ale vozík? Zasekne se kolečkem a co s tím? Je nutno zachovat dekórum a zahájit vyštěkání zpoza květináče, ale jaksi to nemá tu šťávu jako přímo za vraty a s pohledem na narušitele...
Ale ani opačný případ, tedy zdárné překonání květináče není vítězstvím nad situací. Cesta ke vratům je mírně z kopečka a v případě použití vozítka opatřeného koly je nutné počítat s brzdnou dráhou. Vysvětlujte to Kice! Je pak odkázána na milost plechových vrat, která pomohou zachytit prvotní nápor „rozjetého“ psa.
Zajímavá byla i situace, ke které došlo při prvním pokusu o provedení vyštěkání figuranta. Vyrazili jsme opět celá smečka. Na odlehlé cestě jsme zaujali patřičné pozice – manžel coby figurant na pravé krajnici u šípku, já s Kikou ca. ve vzdálenosti 20m na levé krajnici, Ciro a Natálka v pozadí coby diváci. Akce! Kika vyrazila jako ďábel. Bohužel něco málo zdaru akce scházelo. Pouhých 50 cm. Prostě Kika nabrala s vozíkem směr trochu víc doleva než stál figurant. Dojela tedy ne přímo před figuranta, nýbrž přímo před šípek. Zůstala stát a čekala. Já jsem se neudržela a vyprskla smíchy, ovšem manžel zachoval ledový klid, ukročil o krok doleva a s kamennou tváří stanul před Kikou. Byl to vlastně jen okamžik. Kika naprosto sebevědomě dokončila cvik ukázkovým vyštěkáním. Určitě s pocitem, že ne ona špatně „zajela“, ale že páníček tam „blbě stál“ a tudíž jí cvik pokazil.
Ano, je to tak. Kika nic ze svého sebevědomí neztratila a stále je svá, jako ostatně vždycky bývala. Sebevědomá, veselá čuba. Za to ji máme všichni strašně rádi.
http://www.zusvituveku.estranky.cz/clanky/zdravi
